Arcadio
Neměl nejmenší představu o zeměpisu kraje. Vrátit se nemohli, poněvadž stezka, kterou razili, hned zase zarůstala novými rostlinami, které jim bujely málem před očima. “Na tom nesejde,” prohlašoval, “hlavní je neztratit směr.” Neodkládal kompas ani na chvíli a vedl svou družinu dál k neviditelnému severu, až konečné měli onen začarovaný kraj za sebou.
Arcadio je spojen s Macondem, ať už jako jeho zakladatel a správce, směšný tyran nebo svědek jeho konce. Skrytá zodpovědnost za město a jeho obyvatele ale Arcadia až příliš omezuje v jeho skutečné vášni, kterou je vědění. Chronická touha porozumět světu a pochopit jeho zákonitosti s sebou ale přináší i poznání vlastní malosti, marnosti tohoto cíle a konečně i šílenství. Stejně nedosažitelná jako poznání je i žena, která je mu zapovězena. Kdyby snad bylo možné oba zákazy překročit, jistě by to nezůstalo bez následků.
Pietro/Peter/Pierre
Pietro byl nejhezčí a nejlépe vychovaný muž, jaký se kdy v Macondu objevil; byl to světlovlasý mladík, natolik dbalý na své oblečení, že vzdor dusivému vedru pracoval v brokátové vestě a v těžkém saku z tmavé látky. Později si uvědomila, že už během té projížďky ji upoutal jeho mužný půvab, vyjma jeho drsné ruce, potom však řekla Patricii Brownové, že ji dráždila jeho povýšená sebejistota. Když poprvé přišla v sobotu s otcem do kina, uviděla ho, jak sedí nedaleko nich ve svém plátěném oděvu, a všimla si, že vůbec nesleduje film a každou chvíli se po ní ohlíží ani ne proto, aby ji uviděl, ale aby postřehla, že se po ní dívá. Připadalo jí to neslušné.
Pietro přichází ze vzdáleného civilizovaného světa do Maconda, které ho ohromí svou barbarskou nespoutaností. Takové prostředí ale může být pro člověka odjinud nebezpečné. Čeká ho nejen okouzlení, ale i mnoho neporozumění. Je cizincem a tím pro všechny vždy i zůstane. Peter se zdá sebejistý, uhlazený a galantní, ale v Macondu to bude možná nakonec on, komu bude scházet rozhodnost, a kdo ztratí vládu nad vlastní situací. Hráč Pierra vystřídá větší množství postav.
José
Čím víc otvíral lahví šampaňského, aby napojil své přátele, tím ztřeštěněji rodila jeho zvířata a tím víc se utvrzoval v názoru, že jeho šťastná hvězda nezávisí na jeho počínání, ale na vlivu jeho souložnice, jejíž láska byla s to rozněcovat přírodu. Rozhazoval a hýřil víc než kdykoliv dřív. Vlaky, které teď jezdily každý den o jedenácté, mu přivážely jednu bednu šampaňského a koňaku za druhou. Cestou z nádraží sbíral každého, koho potkal, ať byl z Maconda nebo ne, ať ho znal nebo se s ním teprv musel seznámit, nevybíraje si ani v nejmenším, a vodil je na ony nepřipravené zábavy. “Jděte z cesty, krávy,” vykřikoval, rozohněn zábavou. “Jděte z cesty, vždyť život je krátký.”
José žije požitkem, touhou po dobrodružství, rozhazuje a hýří. Žije přítomností a nikdy nemá dost. Hýření mu dává sílu a přináší úspěch. Zároveň ho ale vždy přivádí až na hranici vlastní zkázy. José je však i přes svou vášeň pro okamžik schopen najít ženu, která s ním v jeho pitkách nejen drží krok, ale která ho nakonec přivede i k pochopení sebe sama. Přestože Josého jeho bezuzdnost přivádí do sporu s rodinou, nakonec je to právě on, kdo se za svou rodinu postaví.
Aureliano
Plukovník Aureliano vyvolal dvaatřicet ozbrojených povstání a ve všech byl poražen. Unikl čtrnácti atentátům, třiasedmdesáti léčkám a jedné popravčí četě. Přežil dávku strychninu v kávě, která by byla stačila zabít koně. Odmítl Řád za zásluhy, který mu propůjčil prezident republiky. Byl vrchním velitelem všech revolučních vojsk a podle názoru vlády nejnebezpečnějším mužem v celé zemi, poroučel a soudil od jedné hranice až po druhou, nikdy však nedovolil, aby ho někdo vyfotografoval. Vždycky bojoval v čele svých mužů, jedinou ránu, kterou utržil, si však způsobil sám po podepsání kapitulace, jíž skonalo téměř dvacet let občanských válek. Jediné, co z toho všeho zůstalo, byla ulice, kterou po něm pojmenovali. Jak však prohlásil několik let předtím, než zemřel stářím, nepočítal ani s tím.
Aureliano se vždy rodí jako tichý a osamělý chlapec, který je zastíněn svým nebojácným bratrem Josém. Samota a zdrženlivost jsou ale v rozhodující chvíli vystřídány rozhodností, mimořádným vůdčím duchem a bojovností. Aureliano se staví do vedení hnutí a to vede k jeho nevyhnutelné porážce. Tu předchází kompromitace mocí, vlastními ideály a nakonec i vyhoření. Osudová neporazitelnost však Aurelianovi nepřináší hrdinskou smrt, ale potupné stáří plné hořkosti.
Santiago
Z jakéhosi blíže nevysvětlitelného důvodu zůstal Santiago i po tolikaleté nepřítomnosti podzimním dítětem, velice smutným a osamělým. Vzdor svému mdlému vzezření šel přímo a rozhodně za svým cílem. Vytáhl z prádelníku cizelovanou skříňku s rodinným erbem, vyloženou voňavým santálovým dřevem, a našel v ní obsáhlý dopis, ve kterém matka ulevila svému srdci a vyjevila mu bezpočtu věcí, které před ním tajila. Četl ho vstoje, dychtivě, ale beze spěchu, a na třetí stránce přestal a prohlédl si Arcadia, jako by ho podruhé poznával.“Takže ty jsi ten parchant,” řekl hlasem, jenž čímsi připomínal břitvu.
Santiago vždy zůstává v pozadí za úspěšnějšími a oblíbenějšími. Jedinou útěchu nachází v nerovném vztahu se starší ženou, který ho ale zároveň vnitřně zraňuje a v kterém nikdy nezíská rozhodující slovo. Prostředkem k úspěchu se mu postupně stává lež a vnitřní krutost s jejíž pomocí se snaží zakrýt pocit vlastního selhání. Nespokojenost se sebou samým překrývá nucenou veselostí a manipulací s jinými.
Don Marrón/Pan Brown
V předvečer voleb don Marrón osobně přečetl vyhlášku, která na osmačtyřicet hodin, sobotní půlnocí počínaje, zakazovala prodej alkoholických nápojů a shromažďování více než tří osob, které by nenáležely k jedné rodině. Volby proběhly v naprostém klidu. V neděli od osmé ranní stála na náměstí dřevěná urna, střežená šesti vojáky. Volilo se zcela svobodné, jak si mohl ověřit sám Aureliano, jenž téměř celý den spolu s tchánem dohlížel, aby nikdo nevolil víckrát než jednou. Ve čtyři hodiny odpoledne ohlásilo víření bubnů, že volby skončily, a don Marrón zapečetil urnu štítkem, přes který se pak podepsal.
Don Marrón je představitel vnější moci a vnějšího světa ať už jako zástupce státu nebo jako americký podnikatel. Je to rozumný člověk, který přijel s cílem vymoci zájmy, které vnější svět v Macondu má a který má rovněž významný úkol učinit Macondo součástí tohoto světa. Vždyť stát i kapitalismus jsou systémy, ze kterých může městečko jen profitovat. Takový úkol vyžaduje nejen pochopení, ale i jistou míru tvrdosti a zejména odvahy. Stavět se proti všeobecnému názoru, který v izolovném Macondu převládá, není jednoduché.
Úrsula
Tentokrát však Úrsula jeho horečné plány předešla. Skrytou a neúnavnou mravenčí prací popudila všechny ženy proti nestálosti jejich mužů, kteří se už začínali chystat na stěhování. Arcadio ani nepostřehl, kdy se jeho plány začaly zaplétat do změti záminek, potíží a vytáček, až se proměnily v pouhopouhý přelud, a jaké síly to vlastně způsobily. Úrsula ho sledovala s nevinnou pozorností a onoho jitra, kdy ho našla v zadním pokojíku, jak mezi zuby bručí něco o stěhování a skládá jednotlivé součásti laboratoře zpátky do původních beden, bylo jí ho dokonce trochu líto. Nakonec se odvážila zeptat, proč to dělá, a on jí poněkud zatrpkle odpověděl: “Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.” Úrsula zachovala klid.“Nikam nepůjdeme,” prohlásila. “Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.”
Úrsula je vždy rozhodná, podnikavá a činorodá žena, která cítí velkou odpovědnost za svou rodinu, kterou se snaží za každou cenu udržet pohromadě. Je velmi praktická, i když někdy snad až příliš unáhlená, a zručně řeší všechny problémy, které by se snad mohly vyskytnout. Stráží dobré jméno rodiny, k čemuž ji vede nejen pocit morální povinnosti, ale zejména výčitky svědomí způsobené vlastním osudovým proviněním, které spáchá hned dvakrát. Nikdy jí však není dovoleno zažít konec příběhu, který rozehrála.
Rebeka
Nikdy se nesetkali o samotě ani mezi nimi nepadlo jiné slovo než pozdrav, až do oné noci, kdy se jí zdálo, že ji při jakémsi ztroskotání zachránil, necítila však vděčnost, nýbrž vztek. Jako kdyby mu poskytla příležitost, o niž usiloval; Rebeka však toužila po opaku, nejenom s Peterem, ale i s každým jiným mužem, který by se o ni zajímal, a proto ji tak pohoršilo, když druhého dne ráno, místo aby jím pohrdala, pocítila neodolatelnou potřebu ho spatřit. Během týdne ona touha ještě zesílila a v sobotu byla už tak naléhavá, že se musela krajně přemáhat, aby nepostřehl, že má srdce až v hrdle, když se v kině pozdravili.
Rebeka je velmi živelná, někdy se ale cítí nejistá a nešťastná, protože se bojí sebe sama a svých vlastních tužeb, kterýmproti svojí vůli podléhá. Jakmile je přijme, stává se odvážnou a rozhodnou. Je nezávislá a dělá to, co ona sama chce. Její volby, jakkoli jsou pro ni osobně vítězstvím, ale vždycky zároveň přinášejí trest. Rebeku čeká zavržení vlastní rodinou a je tak otázkou, nakolik rodinná pravidla přijmout, a nebo se jim rovnou postavit.
Amaranta
Pietro se na ni vždycky díval jako na děvčátko a podle toho se k ní choval; tím větší objev pro něj teď představovala. Nebyla sice nijak půvabná, vyznačovala se však vzácnou schopností ocenit skutečnou hodnotu věcí a navíc skrytou něhou. Jednoho dne, když už nikdo nepochyboval, že k tomu dříve nebo později dojde, ji požádal, aby se za něj provdala. Amaranta neodložila vyšívání. Počkala, až se jí z usních lalůčků vytratila teplá červeň a potom promluvila s klidným a zralým důrazem. “Ovšemže ano, Pietro,” řekla, “ale až budeme jeden druhého líp znát. Člověk se nikdy nemá unáhlovat.”
Amaranta se musí vyrovnávat s rivalitou a žárlivostí. Je přísná k jiným i sama k sobě. Neodpouští. Chová se uměřeně, někdy možná až příkře a tvrdě. Její vystupování je výsledkem snahy o důslednou sebekontrolu. Bojí se sebe sama. Možná je moc zbabělá, aby se odhodlala jít za tím, o čem sní, a nebo žádné vlastní sny nemá. Někdy proti vlastní vůli kontrolu nad svým jednáním ztrácí a ubližuje nejenom sobě, ale i druhým. Možná, že však rozumí svému osudu více než jiní a žije ho dobrovolně a vědomě.
Remedios
Zdálo se, že jí jakýsi bystrozrak umožňuje pominout všecky vnějšnosti a spatřit skutečnou tvář věcí. To byl aspoň názor plukovníka Aureliana Buendíi, jenž Krásnou Remedios v žádném ohledu neměl za duševně zaostalou, jak se tvrdilo, ale právě naopak. “Jako kdyby se vrátila z dvacetileté války,” říkal o ní. Pokud jde o Úrsulu, děkovala Bohu za to, že obdařil jejich rodinu stvořením tak vzácně čistým, mátla jí však její krása, poněvadž se jí zdálo, že je s tím neslučitelná, že je to ďáblova léčka, skrytá pod nevinností. Proto se rozhodla vzdálit ji od ostatních lidí a uchránit ji všech světských pokušení, netušíc, že Krásná Remedios je už z matčina lůna zabezpečena proti vší nákaze.
Remedios se těší bezprostřední přítomností smyslového světa. Naopak nerozumí tomu, co je to erotická přitažlivost, ať už proto, že dosud nedosáhla dospělého věku, nebo proto, že toho není schopná. O to snáze se ale sama stává objektem i obětí touhy jiných. Její chování je o to vyzývavější, čím méně si je jeho působení na muže vědoma. Vlastní spontánnost a bezděčnost jsou jen dalšími příčinami pro jejich beznaděj a šílenství. Remedios se ve své jednoduchosti a přímosti dostává do konfliktu s povinnostmi a řádem okolního světa. Jednou proto, aby se pokusila požadavky okolí co nejrychleji přijmout, podruhé, aby se od nich zcela oprostila.
Pilar
Když se však objevila v domě, veselá, lhostejná a povídavá, nemusil se nijak namáhat, aby zakryl své napětí, poněvadž ta žena, jejíž hlučný smích plašil holuby, neměla nic společného s neviditelnou silou, která ho naučila zhluboka dýchat a ovládat bušení vlastního srdce a dala mu poznat, proč se muži obávají smrti. Unavilo ji už čekat na muže, který zůstal tam v dálce, na muže, kteří odešli, a na nečisté muže, kteří ztratili cestu k jejímu domu, pomýleni nespolehlivými kartami. Dlouhým čekáním se jí nadělaly vrásky, prsy jí povisly a oheň v srdci vyhasl.
Pilar je přímá, živelná a živočišná žena na okraji společnosti. Velká životní zkušenost a upřímnost jí umožňuje rozpoznat pravé jádro věcí. Pečuje o muže, kteří za ní přicházejí, poskytuje jim povzbuzení, útěchu i společnost. Sama je ale odsouzena k samotě, protože muži mají jiné lásky a ženy. Snad může být jejich nenápadnou rivalkou. Často je však spíše tichou pomocnicí a pozorovatelkou štěstí druhých.
